Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola patnáctá - Pozdní návrat

Kapitola patnáctá – Pozdní návrat


Odbila půlnoc.
Pak jedna hodina a Lucius se stále nevracel.
Lucy začala nervózně chodit po pokoji a snad každou minutu se dívala na hodiny.
Dvě, půl třetí.
Šla ke dveřím a oknem se dívala směrem do zahrady.
Najednou uslyšela nějaký zvuk.
Zdálo se jí, jako by se v zahradě něco tmavého pohnulo.
Sbírala všechnu odvahu, kterou v sobě mohla najít, aby otevřela dveře a s baterkou v ruce se vydala do tmy.
Když došla až k vrátkům, uviděla, že něco opravdu leží na zemi.
Odkryla černý plášť a jaký měla šok, když zjistila, že je to Lucius.
Byl celý od krve.
Těžce dýchal.
A nebyl téměř schopný udělat krok.
„Luciusi! Proboha! Co se vám stalo?“
Podíval se na ni.
„Říkal jsem vám přece, že máte zůstat v domě.“
Neodpověděla, ale snažila se ho dostat na nohy.
Podařilo se.
Když se o ni plnou vahou opřel, zjistila, že nebude tak jednoduché dojít až dovnitř.
Šli krůček po krůčku.
Slyšela, jak těžce oddychuje a občas se rozkašlal tak, že začal vykašlávat krev.
To bude zlé. Hodně zlé. Kdo mu to jen mohl udělat?
Když se konečně dostali do domu, čekala je další překážka a to schody nahoru do patra.
Lucy už byla docela unavená, ale věděla, že to musí zvládnout.
Nemohla ho tam přece nechat.
Vyškrábali se do ložnice.
Lucy Luciuse uložila do své větší postele.
Začala z něj svlékat jeho svršky.
Byl skoro mimo sebe.
„Tak takhle jsem si to nepředstavoval. Myslel jsem, že to bude o moc romantičtější,“ pokusil se o vtip a v tu chvíli omdlel.
Lucy se ho pokusila vzkřísit, ale nepodařilo se jí to.
Zkontrolovala dech.
Žije! Alespoň to. Co teď ale budu dělat? Vždyť nemám ani kurz první pomoci a tohle vypadá, že je o moc vážnější. Jenže bohužel musím to zvládnout sama. Nemám šanci se s kýmkoliv spojit.
Když omyla zaschlou krev, zjistila, že má několik menších šrámů v obličeji a po rukách.
Horší to bylo, když mu svlékla košili.
Objevila ošklivou ránu, která se mu táhla přes pravé rameno až na záda.
Mohla by se zanítit, napadlo ji a to by bylo zlé. Lucy, přemýšlej! Musíš to prostě zvládnout! Nesmí ti tu umřít! Už vidím ty titulky v novinách „Lucius Malfoy zemřel rukou mudlovské dívky“…
Také bohužel zjistila, že to odnesly jeho vlasy.
A to doslova.
Byly celé slepené krví a měl v nich plno špíny – nedalo se dělat nic jiného, než mu je ostříhat.
To asi nebude rád. Jsem zvědavá, co mi na to poví, až se probudí, jestli se ovšem probudí…

Starala se o něj dnem i nocí.
Ve dne spal a v noci blouznil, křičel ze spaní.
Ne všemu rozuměla.
Rány se však začaly úspěšně hojit.
Vypadalo to, že snad zase bude v pořádku.
Tři dny a tři noci zůstal Lucius v horečnaté agónii.
Teprve čtvrtý den ráno se probral.
Když otevřel oči, nechápal, co dělá v její posteli, ale brzy to pochopil.
Stačilo, aby se podíval do nohou své postele.
Spala tam Lucy.
Byla stočená do klubíčka jako kočka.
Najednou se probudila.
Protáhla se.
Podívala se na Luciuse.
„Už jste vzhůru. To je fajn! Vítám vás zpátky do života!“
Pokusil se o úsměv, ale bolest stále ještě ovládala jeho tělo.
„Nic neříkejte. Jen odpočívejte. Dojdu vám udělat polévku, ta vám udělá dobře.“
„Ne, počkej, … tedy počkejte – zůstaňte tu ještě chvíli.“
Neodešla.
Sedla si na kraj postele kousek od něj.
„Co se stalo? Co je dneska za den? Vypadáte unaveně, ustaraně a hlavně nevyspale.“
Sakra! Vypadá strašně. Teda ne strašně v tom významu, ale ty kruhy pod očima. A tak nějak je vůbec jiná. Snad se o mě nebála? A co když ano…
„Nevím, co se vám stalo. Šel jste na tu zatracenou schůzi, já na vás do noci čekala. Když jste se nevracel, šla jsem se podívat do zahrady a tam vás našla polomrtvého. Vzala jsem vás dovnitř a než jste mi stačil cokoliv říct, omdlel jste. Pak jsem se o vás starala a dneska jste se konečně probral zpátky k životu. A jinak je sobota. Unavená trochu jsem, ale to je dobré.“
„Takže to znamená, že jsem byl mimo sebe celé tři dny?“
„Ano. Ale hlavně že už jste v pořádku. Jak se cítíte?“
„Jako by mě přejel kombajn – říkáte to tak, ne?“
Musela se usmát.
„Bohužel je tu ještě jedna věc, o které byste měl vědět…“ řekla maličko tajemně.
„Ano?“
„Musela jsem vám ostříhat vlasy,“ na chvilku zmlkla a podívala se na něj, jeho výraz mluvil za vše, „jinak to nešlo, byly slepené krví a …“ nedořekla větu Lucy.
„Dobrá, podala byste mi, prosím, zrcátko, abych se podíval…“
Dívka mu ho nesměla přidržela před obličejem.
Čekala výbuch vzteku, místo toho se Lucius začal smát, jak jen to v jeho stavu šlo.
„Hm, vypadá to opravdu zajímavě.“
„Je teď moderní mít kratší sestřih a také vypadáte mladší – teda ne, že byste byl předtím starý, tak jsem to nemyslela…“ snažila se zamaskovat své rozpaky.
Zase se pousmál.
Vypadá tak hezky, když se usmívá, napadlo ji.
Byla unavená, ale šťastná, že už je mu zase lépe.
„Tak já jdu pro tu polévku, ne že mi někam utečete!“ usmála se a mrkla na něj.
„To dneska ještě nezvládnu.“
Zvedla se z jeho postele a vydala se do kuchyně.
U dveří se na něj ještě otočila.
Měl zavřené oči a odpočíval.

Polévku měla hotovou během chvilky.
Přinesla mu ji ve větším hrnečku.
Byla horká.
Když vešla do pokoje, uviděla Luciuse, jak sedí na okraji postele.
„Kam si myslíte, že půjdete?“ zeptala se trochu ostře, až je to oba zarazilo. „Promiňte, já jen že byste měl zůstat v posteli.“
„Musím se umýt.“
„Ale nejdřív si dejte polévku, pak vám pomůžu dojít do koupelny.“
Zkusil do ruky vzít lžíci, ale byl příliš slabý a rána na rameni stále dost bolela.
„Ukažte,“ řekla tiše.
„Snad mě nechcete krmit?“
„To víte, že chci! Navíc jsem to dělala i poslední tři dny, tak na tom nevidím nic neobvyklého.“
„Ale to jsem to nevnímal, takhle je to jiné.“
„Jak myslíte, když chcete zůstat radši hladový – prosím.“
„Lucy, můžu tě, tedy vlastně vás přece jen poprosit?“
Usmála se.
„Já věděla, že hlad bude silnější.“
„A ještě – nemohli bychom si tykat?“
„Dobře, když chcete… chceš.“
Poté mlčeli.
Lucy ho opatrně krmila lžící a Lucius měl ve tváři neidentifikovatelný výraz.
Když dojedl, zeptal se zda by mu nepomohla dostat se do koupelny.
„Ano, ráda. Dej mi ruku kolem ramen a zkus se opatrně postavit.“
Když to Lucius udělal, projela jím nová vlna vzrušení.
Takhle moc blízko jí snad ještě nebyl – tedy v bdělém stavu – nemohl počítat to, když ho doslova vláčela po jeho návratu ze smrtijedské schůze.
Všimla si jeho zakolísání.
„Jestli se na to ještě přece jen necítíš, můžeme to zkusit později – třeba večer.“
„Asi ano – raději si teď ještě odpočinu, když ti to nebude vadit.“
„Samozřejmě, že ne – kdybys něco potřeboval, stačí zavolat a já přijdu.“
„Děkuji.“
„Za málo.“
A zase ten úsměv, který mě u ní naprosto dostává. Já jí vlastně vděčím za svůj život. Ani nevím, jak pro ní muselo být těžké starat se o v podstatě cizího člověka. Musela se spolehnout jen sama na sebe, na své znalosti. Kdybych jí tak mohl její péči nějak vynahradit – ale jak? Chtěl jsem ji vzít na výlet, aby si odpočinula a místo toho tady vaří, pere, uklízí a stará se o mrzáka.
Lucius se cítil mizerně a nejenom proto, že ho stále bolelo celé tělo, ale hlavně kvůli Lucy.
Už si připustil, že mu na ní velmi záleží a bál se toho, kdyby na to někdo přišel a mohl by toho zneužít.
Nechtěl, aby jí někdo ublížil jen kvůli němu.
Doufal, že se to nikdy nestane.

Celé odpoledne Lucius prospal.
Večer byl rozhodnutý dostat se do sprchy stůj co stůj, i když věděl, že jeho i Lucy to bude stát velké úsilí.
Po večeři, kterou mu přinesla až do pokoje ji poprosil, zda by mu mohla pomoci.
„Jsi připravený?“
„Hm.“
„Tak se o mě opři a pomalu dojdeme do koupelny.“
Lucius s obtížemi vstal, držel se Lucy kolem ramen a pomalu se belhal ke dveřím.
„Tak teď nevím, zda budu mít dost sil se ještě osprchovat a znovu se vrátit do pokoje. Vypadalo to jednoduše, ale jen ta cesta sem mi dala pořádně zabrat,“ přiznal se.
„Kdyby se ti zdálo, že to nezvládáš nebo se ti zatočila hlava nebo tak něco, tak klidně zavolej, budu čekat na chodbě.“
„Dobrá. A moc děkuji, Lucy.“
Otočila se ve dveřích a svůdně na něj mrkla, poté se posadila na zem, zády ke zdi a čekala.
Proč mi tohle dělá? Ty její pohledy, úsměvy, mrknutí – všechno tohle mě dostává. Nemělo by, ale ano. Ta dívka je vážně úžasná. Škoda jen, že ona tohle bere jen jako výlet, na kterém si mohla odpočinout od všedních povinností. Asi bych jí měl navrhnout, že zítra pojedeme domů, ať si užije zbytek svého volna dle sebe.
Lucy stále seděla na zemi.
Dívala se před sebe a snažila si odpočinout.
Bylo toho na ni za posledních pár dní hodně.
Podívala se na ruku, na které se jí houpal řetízek.
Je pořád stejně krásný, jako když jsem ho dostala. Bylo to od něj milé, že mi ho dal. A ode mě dost hloupé nebo neopatrné, že jsem ho málem ztratila.
Jak tak přemýšlela, začaly se jí klížit oči.
Probudilo ji až vrznutí dveří.
Okamžitě vyskočila na nohy.
„Luciusi, proč jsi něco neřekl. Počkej, pomůžu ti…“
Automaticky ho chytla kolem pasu.
Otřásl se.
Lucy to zaregistrovala.
„Co se děje? Je ti chladno? Ano, samozřejmě, vždyť ty úplně hoříš!“ řekla vylekaně. „Musíš se rychle vrátit do postele a já ti přinesu něco na tu teplotu. Mohl by jsi znovu omdlít a to bych opravdu nerada.“
„To bude dobré, uvidíš. Ta horkost bude ještě ze sprchy.“
Ne, tu horkost mám z tebe, z tvého doteku. Takhle na mě totiž působí všechno co pro mě děláš.
Konečně se dostali až k posteli.
Pomalu na ni usedl.
Vzala od něj župan a přehodila ho přes židli, která stála opodál.
„Tak teď si lehni a já ti dolů dojdu uvařit čaj, který by ti měl pomoci srazit tu teplotu.“
Podíval se na ni trochu rezignovaně.
„Neboj, to bude dobré. My to společně zvládneme, uvidíš,“ dodala a něžně mu pohladila ruku.
Lucius se ji pokusil na krátký okamžik zachytit, ale vysmekla se mu.
„Tak já jdu pro ten čaj. Za chvíli jsem zpátky.“

V kuchyni dala vařit do konvice vodu.
Posadila se ke stolu a zamyslela se.
Co to jen mělo znamenat? On se mě pokusil chytit za ruku. Možná jen potřebuje trochu něhy, když je teď nemocný. Ale co když si od toho slibuje víc? Slíbila jsem si, že už se nikdy nezapletu se zadaným mužem. A teď tohle. Ale on je tak milý a v tuhle chvíli bezmocný, odkázaný na mě. Ach jo! Dávej si bacha, abys do toho za chvíli nespadla, víš, že potom nevíš, jak z toho ven a naprosto tě to pohltí a když je po všem akorát se trápíš. Ale on nevypadá na to, že by mi chtěl ublížit…
Voda se uvařila, a tak zalila čaj, do kterého přidala trochu citronu a cukru.
Vzala hrneček a spolu s konvicí ho postavila na malý podnos.
Až usne, tak bych asi měla ještě upéct něco k snídani, abychom nejedli pořád dokola jenom toasty a vafle, které tu jsou. Když já už jsem dneska tak strašně unavená…
Když vešla do ložnice, měl Lucius zavřené oči.
Jakmile ji ale uslyšel vcházet, hned je otevřel.
„Klidně odpočívej, nic se neděje.“
„Jsi opravdu moc hodná a starostlivá – jednou budeš výborná matka a manželka.“
Musela se při té představě začervenat.
„To ale bude kdoví kdy. Na – tady máš čaj. Je horký, tak opatrně.“
Musela mu hrneček přidržet, aby se neopařil.
Když ho položila na stolek vedle postele, vypadalo to, že by jí Lucius ještě něco rád řekl, ale nakonec si to rozmyslel.
„Půjdu ještě do kuchyně, musím tam poklidit a také nám chci upéct něco k snídani.“
„Můžeš to přece nechat na zítra a s pečením si nedělej starosti a raději si jdi už lehnout. Jsi možná unavenější než já.“
„Já to spaní doženu, jen co budu vědět, že jsi v pořádku, to se neboj. A raději to poklidím dneska a zítra si nechám volný den, když je neděle.“
„Dobrá, jak myslíš.“

Upekla bábovku.
Povedla se jí, nepřipálila se i tvar měla pravidelný.
Oddechla si, když pak umyla nádobí.
Vyšla nahoru, vzala si své věci a přesunula se do koupelny.
Když se umyla, oblékla si pyžamo a už se těšila, jak si lehne a bude spát.
Bohužel jakmile vešla do pokoje, uslyšela, jak Lucius těžce oddychuje.
Sáhla mu na čelo a vyděsila se.
„Proboha! Luciusi! Slyšíš mě? Máš vysokou horečku – tohle nevím, zda zvládnu…“
Chytil ji za ruku a podíval se jí do očí.
„Ty to zvládneš, věřím ti!“
Pohladila ho po vlasech nad čelem.
„Mohla by se ti do rány dostat infekce, a pak by bylo na všechno pozdě!“
„Ty to zvládneš, vím to!“
„Nejsem ale lékař, nemám ani zdravotnický kurz…“ řekla teď zoufale.
Moc se o něj bála.
„Lucy.“
„Ano,“
„Zvládneš to! Věř si!“
„Dobrá. Ale pokud teplota do rána neklesne, budeme muset k lékaři, ano? Souhlasíš?“
„Počkáme do rána, a pak uvidíme,“ zněla jeho odpověď.
Lucy běžela do koupelny a namočila ručník do chladné vody.
Vrátila se k němu a vyzvala ho, aby si svlékl vršek pyžama.
Neměl na to sílu, a tak to udělala sama.
Zkontrolovala ránu, zdála se být v pořádku a bez zanícení.
Obmotala jeho tělo mokrým ručníkem.
Slyšela, jak dýchá zhluboka.
Ručník ho chladil.
Byl naprosto bezmocný a odkázaný na ni.
Viděla na něm, jak moc by teď potřeboval něčí blízkost, ale bála se toho, co se právě chystala udělat.
Vlezla si k němu pod peřinu.
Cítila horkost jeho těla a doufala, že nějakou z něj dokáže jako by odsát.
Lucius se k ní vděčně přitáhl a v tu chvíli začal usínat bezesným spánkem.
Hladila ho po vlasech a skoro pro sebe šeptala:
„Bude to dobré, musí být…“


„Ahoj Draco, už jsem se bál, že ani nepřijdeš!“ řekl Harry, když se konečně dočkal svého přítele.
„Ahoj – také to tak v jednu chvíli vypadalo – pověsil se na mě Zabini. Poslední dobou mě nějak sledují s Parkinsovou. Tuší, že někoho mám…“
Harry sebou viditelně trhnul.
Sakra! Přece není možné, aby o jejich vztahu někdo věděl. Tedy kromě Lucy. To nejde! Ne, ještě na to nejsou připraveni. Nemůžou přece bojovat proti všem. Jak by se asi spolužáci tvářili, kdyby zjistili, že Potter a Malfoy spolu tajně chodí? Byla by to bomba. Nepochybně. A zřejmě by víc ztratili než získali. Na hradě žijí ještě předsudky. Vztah osob stejného pohlaví se tady moc netoleruje. Stačilo jen do světa vypustit nepravdu o jednom klukovi z Mrzimoru a byl středem posměšků ještě dlouho potom, co se vysvětlilo, že si to jeden ze spolužáků vymyslel… A co teprve profesoři, jak oni by se na ně dívali? Co Brumbál? Vždycky mi přece věřil. Nebylo by tohle to, co by ho nejvíce zklamalo. Harrymu se hlavou honily ty nejčernější myšlenky.
„Harry, copak?“ zeptal se starostlivě Draco.
„Ale – přemýšlel jsem, co by na náš vztah řekli lidé ve škole…“
„To netuším, ale nejsem si jistý, že by s ním souhlasili. Možná bychom ho měli udržet v tajnosti dokud školu neukončíme. Co myslíš?“
„Ano, máš pravdu – naprosto souhlasím. Poté bychom to měli asi říct jen svým nejbližším,“ řekl Harry nesměle.
„Nejspíš. Takže u tebe to bude Grangerová a klan rodiny Weasleyů?“ zkusil nadlehčit situaci Blonďák, ale moc se mu to nepovedlo.
„Nikomu jinému nemám zapotřebí to říkat,“ souhlasil s ním Harry. „A co ty, komu o nás povíš?“
„Jenom rodičům. Jiné přátele nemám. Tedy kromě tebe a Lucy.“
Harry tiše přikývl a vtáhl Draca do obětí.
Ten mu položil svou hlavu na rameno.
Ani jeden z nich neřekl jediné slovo.
Jejich tajemství zůstávalo i nadále utajeno.
Znaly ho jen zdi Komnaty nejvyšší potřeby, kterou často využívali pro své tajné schůzky.
Doufali, že to tak zůstane ještě nadlouho.


„Herm, co tu ještě děláš?“ zeptal se Ron, když sešel do společenské místnosti, která byla stále osvětlena.
„Dopisuji jednu esej. Nerada nechávám věci rozdělané. Co tu děláš ty?“
„Šel jsem se podívat, jestli tu nenajdu Harryho. Jeho postel je zase prázdná.
„Zase?“ zeptala se Hermiona.
„Hm. Bývá to tak poslední dobou skoro každou noc.“
„A ty samozřejmě nevíš, kam chodí?“
„Ne, to nevím, ale řekl bych, že si nejspíš našel holku a nechce nám to říct – víš, přece kvůli Ginny.“
„Když myslíš… Měl by sis jít lehnout, stejně skoro spíš,“ napomenula Rona Hermiona.
„Tak jo. Dobrou,“ brouknul mezi zívnutími Ron.
Lehce ji políbil do vlasů a zmizel na schodišti k chlapeckým ložnicím.
Netuším, jestli Harry má nějakou dívku, ale jsem si téměř jistá, že se s někým tajně schází, pomyslela si Hermiona. Už několikrát jsem ho však přistihla, jak se nepřítomně dívá směrem ke zmijozelskému stolu… A už se mi i podařilo přistihnout jedny šedé oči sledujíc náš stůl… Myslím si, že nám Harry něco tají! Proběhlo jí ještě hlavou, když už konečně vstávala od stolu a chystala se do postele.
Kdyby jen věděla, že v tu samou chvíli na lože také uléhají dvě postavy.
Jedna blonďatá, druhá tmavovlasá.
Jsou unaveni.
Byl to dlouhý den a oni mají starosti.
Usínají si v náručí a doufají, že jejich láska zůstane utajena.


A/N: Vivi, díky za Tvůj beta-read!!!

14. Kapitola || 16. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis